Erasmáci, cestování, zahraničí –
to pro mě byla ještě donedávna cizí slova. Seděla jsem doma na zadku a
cestovala tak leda prstem po mapě. Myslela jsem si, že s financemi, které
mám k dispozici, se nikam nedostanu. To jsem se ale šeredně pletla! Protože
se opět potvrdilo jedno známé přísloví, které říká, že když se chce, všechno
jde. Chtělo to jen pořádně hledat a chytit příležitost za pačesy. A tak jsem
jednu takovou chytila a teď jsem si jistá, že už ji nepustím.
K Erasmákům jsem se dostala
přes studentskou organizaci, která působí na naší univerzitě a která mě zaujala
natolik, že jsem se rozhodla věnovat jí větší část svého volného času. Mým
hlavním úkolem v téhle organizaci je chodit na akce a psát z nich
reporty. Už když jsem to brala, říkala jsem si, jak skvělá práce to je – poznám
spoustu lidí z celého světa, zlepším si angličtinu, získám cenné
zkušenosti. Zkrátka spojím příjemné s užitečným.
Po mých prvních cestovatelských
zážitcích (dovolená u moře a výlet do Paříže) jsem se poznávání nových míst
namlsala natolik, že jsem se rozhodla v nich za každou cenu pokračovat.
Důvod byl prostý. Je to zkrátka neuvěřitelné, když na vlastní oči vidíte to, co
jste doposud viděli jen v televizi nebo v časopise. A v tom se
mnou jistě souhlasí všichni, kteří propadli kouzlu cestování. Ale zpět
k mé práci.
Pro Erasmáky se samozřejmě
v průběhu semestru pořádají různé výlety. A tím nemyslím jen výlety po
České republice, ale taky ty do měst, jako je Vídeň, Budapešť nebo Krakow. No a
takové akce musí samozřejmě někdo zorganizovat. A tak se stalo, že jsem se o
téhle možnosti doslechla. Jsou to akce jako každé jiné, proto je třeba
z nich napsat reporty. Ano, to přesně je moje práce.
S Erasmáky jsem navštívila
Prahu a Vídeň. Poznala jsem, co to je skutečná organizace a kolik nervů při tom
můžete ztratit. Ale ať už tomu věnujete sebevíc času a sníte sebevíc čokolády
na uklidnění, to, co vás pak čeká, předčí všechny starosti. Zaslouženou odměnou
je vám víc než příjemně strávený čas s úžasnými lidmi, kteří se svou
mentalitou na míle vzdalují suchým a konzervativním Čechům. Samozřejmě i
zahraniční studenti mají své mouchy. Pokud je oběd později než ve dvě, Španělé
vás ukamenují. Pokud jim nezorganizujete ani jednu party, ukamenují vás
všichni. Pokud řeknete, že je sraz ve tři, nemůžete odejít dříve než o půl
čtvrté, protože do té doby pořád někdo chybí. Jak vysvětlit, že cena za šatnu
v klubu není v ceně výletu, už pak radši neřešíte.
Neméně zajímavé je i to, co se
děje před samotným odjezdem. Takové předpovědi počasí dokážou člověku pořádně
pocukat nervy. Jednou píšou, že bude krásně, jednou zase, že bude pršet. A tak
s rozevřeným programem před sebou přemýšlíte, měníte, zvažujete a pak se
stejně vracíte k původní verzi. Do rána sedíte u noťasu a počítáte, jestli
vám finančně všechno vychází tak, jak má. Když usínáte, v hlavě máte jenom
výlet, a když se probouzíte, první, co uděláte je, že se podíváte na počasí. A
začíná to odznova. Možná se vám to zdá krapet nadnesené, ale věřte nebo ne, u
mě to tak fakt bylo.
Na to všechno ale zapomenete
v momentě, kdy uslyšíte prosté „Thank you“. To je zkrátka tisíckrát lepší
odměna než to, že jste měli výlet proplacený. Pocit, že jste to udělali dobře a
že vaši práci někdo ocenil, je to nejlepší, co můžete dostat. A těchhle pocitů
já chci zažít co nejvíc.
