„Už mám dost plácání se u
moře! Tahle dovolená bude víc akčnější!“ Asi měsíc po prohlášení této myšlenky
už sedím s přítelem a partou přátel v malém modrém trabantu. Naše
cesta směřuje na Slovensko, do Nízkých Tater. Když dojedeme na parkoviště, kde
našeho prcka necháme pár dní na pospas městskému životu, vytahujeme
z kufru bagáž a nasazujeme si ji na záda. Cítím v těle zvláštní
napětí a modlím se, aby mě příští dny nezradilo koleno. Chystáme se na túru, na které strávíme celkem čtyři dny a tři noci.
 |
| Takový pohled u moře nezažijete Foto: Lucie Nohlová |
Ale nemůžu si stěžovat, první
den se jde dobře. Jeden kopeček za druhým, nálada je dobrá a počasí nám přeje.
Těsně před setměním dorazíme na místo, kde budeme spát. Skvělé načasování. Před
odjezdem jsme přes webovky hiking.sk
zjistili vše potřebné – délky tras, náročnost, místa k přespání. První salaš je
tady - dřevěná chatka s vypáleným ohništěm (uvnitř i venku), s pár sbitými
deskami, kde si máme ustlat a několika prázdnými láhvemi. I odpadky se tady
najdou. Achjo. Nechybí ani knížka vzkazů, stížností, pozdravů… Za naši cestu si
jich pročteme ještě několik. Čtení těchto bloků bylo určitě tou příjemnější
částí celého výletu. Naozaj jsem se
pobavila.
 |
| "ložnice" Foto: Lucie Nohlová |
Před spaním se do spacáku
zahrabávám tak, že pomalu ani nemůžu dýchat. Nevadí. Alespoň se cítím
v bezpečí. Tohle spaní bych ani náhodou nesrovnávala se spaním pod stanem.
Občas slyším kviknutí nějakého hlodavce, pak zase zvuky „něčeho“, co čmuchá z druhé
stany salaše. V okruhu několika kilometrů byste jen těžko hledali pomoc.
Ale na to nemyslím, do pěti minut spím
jako špalek.
Ostatní dny se nesou
v podobném duchu. Mé nohy už ani nevnímají, že jsou v pohybu. Prostě
už si zvykly. Každé ráno se vyhrabávám ze spacáku do nádherného horského rána. To nezažijete ani v Ostravě, ani
v žádném jiném městě či vesnici. Za tím si prostě musíte vyšplhat na
kopečky Tater. Za pochodu potkáváme hromadu milých lidí, s některými
sdílíme i společnou salaš. Pokud čekáte nějaký večírek, zklamu vás.
V devět hodin všichni spíme jako zabití.
 |
| Provizorní kuchyně Foto: Lucie Nohlová |
Na čtvrtý, poslední den mám nejlepší
vzpomínky. Hádejte proč! Před nejvyšším vrcholkem Nízkých Tater – Ďumbierem – jsme narazili na
turistickou chatu. Jídlo! Normální jídlo! V tom momentě bych zulíbala
všechny šerpy na světě. Objednávám si kynuté
knedlíky s borůvkami a něco na pití k tomu. Obyčejné kynuté
knedlíky pro mě v tu chvíli byly na úrovní té nejluxusnější a nejchutnější
delikatesy. Moc dobré! A na Ďumbieru bylo taky krásně, samozřejmě.
 |
| Pocit volnosti Foto: Lucie Nohlová |
